My: já – Monika, 40 let a bíglí slečna Bella, rok a půl, 11 kg. Doma ještě k tomu dva synové 15 a 13 let a jeden manžel.
Já a běh: běhala jsem vždycky ráda, ale dlouho jen jako doplňkový sport. Závodně jsem hrávala korfbal (pro ty, co neznají, je to báječný míčový smíšený sport, něco mezi basketem a házenou, viz www.korfbal.cz), nechala jsem ho kvůli problémům s kolenem. Pak jsem různě kombinovala běh, kolo, lyže, brusle. V roce 2011 jsem se ze zvědavosti přihlásila na půlmaraton v Praze a závodní běžecká atmosféra mě nadchla. Běh se stal mým sportem číslo 1. Mým cílem je tzv. běžecká turistika – najít si pěkný závod v zajímavém prostředí, užít si ho, pokochat se.
Já a psi: vždycky jsem si přála psa a sny se mají plnit. Chtěla jsem malou krátkosrstou neagresivní fenku, která má výdrž a bude se mnou běhat. A vyšel mi bígl (zkušení pejskaři si ťukali na čelo). Běhat jsme spolu začaly v jejích cca. pěti měsících.
Canicross: objevila jsem ho na internetu, nic jsem o něm předtím nevěděla, bylo to v rámci hledání, kterému „kroužku“ bychom se mohly společně věnovat. Byly jsme v Jizerkách na canicrossovém víkendu, kde jsem se dozvěděla základy a chodíme pravidelně na canicrossové tréninky. Mushing, pod kterou canicross patří, se ho hodně snaží zpopularizovat. Ve větších městech vznikají tréninkové skupiny, tu naši v Brně vedou dvě nadšené holky, zkušené pejskařky i běžkyně, jednou týdně se sejdeme, zaběháme si spolu, psi si potom pohrají, my pokecáme. Prostě pohoda.
Trénink: mimo canicrossový trénink se mnou běhá Bella na volno. Žádné kolo, koloběžka u nás nehrozí, to bych ji strhala, a tak běháme.
Závody: ta vřava na startu a psi, kteří celý závod naplno makají i se svými páníčky, to je velký zážitek. Já mám malého psa, nemůžeme konkurovat velkým silným ohařům, přesto Bella běží naplno a bojuje. Výhodou pro mě s malým psem je to, že můžu běžet svým tempem, při běhu z kopce nehrozí, že mě Bella někam strhne. Nevýhodou je, že kopce nahoru si musím vyběhnout vlastními silami, nemůžu počítat s tím, že mě Bella vytáhne.
Mimo běh: chodím na pilates, abych posílila i jiné svaly než běžecké, a s Bellou chodíme na cvičák na poslušnost. A jinak už jen tůry a dlouhé procházky.
Naše cíle pro příští rok: ráda bych objela víc canicrossových závodů a zlepšila se (přestože jsme absolutně neperspektivní dvojice – Bella je malá a já jsem stará ). Chtěla bych zkusit i nějaký kratší dogtrekking. A můj cíl bez psa je jasný: letos se mi povedlo zaběhnout kvalifikační limit na maraton v Bostonu, registrovala jsem se, takže 21. 4. 2014 poběžím ten nejslavnější maraton – doufám tedy, že tentokrát bez teroristického útoku.
Závěrem: je jedno, jakou si vyberete aktivitu, který budete dělat se svým psem, ale je fajn nějakou mít. Canicross je bezva pro sportovce, zaběháte si spolu vy i váš pes. Vím, že nás to baví obě a přidaná hodnota k tomu je, že slýchám od kolemjdoucích lichotky typu „hubený poslušný bígl“. To jsem potom opravdu pyšná.
PS: nejlepší canicrossoví psi jsou „evropští saňoví psi“, plemeno vyšlechtěné speciálně pro mushingové disciplíny. Nedá mi to a přiznám se, že kdybych bývala věděla o canicrossu a těchto psech před rokem a půl to, co vím teď, řešila bych velké dilema, zda místo bíglice nemít doma malou drobnou fenku ESP. Protože běžet s ESP, to je teda mazec, to je jako jízda na lyžařském vleku.
