V sobotu 27. září jsem se zúčastnila „zážitkového“ závodu na 5/10 mil Brnem. Vzhledem k
tomu, že
pravidelněji běhám 3 měsíce, tak jsem se přihlásila na 5 mil, tedy zhruba 8,5 km. Start
závodu byl na Husove před hotelem International v osm hodin večer. Samotnému hlavnímu
závodu předcházely dětské běhy (většina dětí vypadala, že má natrénováno víc než já a
jejich výkony tomu také odpovídaly) a běh nevidomých s traséry – tady upřímně
smekám…jaké to je běhat „naslepo“ jsem si záhy vyzkoušela. Trasa začínala
příjemným rozběhem kolem červeného kostela a pak začal onen avizovaný zážitek: výběh na
Špilberk.
Vzhledem k tomu, že pořadatel byl dokonalý (behejbrno.com), tak závodu předcházelo i několik společných tréninků po trase závodu. Jednoho takového (velmi příjemného) jsem se zúčastnila a myslím, že mi to umožnilo závod nejen přežít, ale i si ho užít. Věděla jsem, co a kde mě přibližně čeká, takže jsem tomu mohla přizpůsobit své omezené síly. Červený kostel jsem obíhala v poslední pětici a v podstatě jsem se rozklusávala – věděla jsem, co mě čeká. Hned, jak jsme vběhli do parku pod hradem, začalo první poměrně táhlé stoupání – a já začala předbíhat první odpadlíky (a postupně jsem v tom pokračovala zbytek cesty). Po prvním kopečku následovala dlouhá rovinka po vrstevnici obkružující celý hrad a tak jsem v kopci nedbala varování tepovky, že pokud nezastavím, okamžitě mě klepne – nekleplo a na rovince se tep trošku srovnal (rozuměj klesl pod TF max…tedy pod 198).
Po krátkém a prudkém dokopečku přišly první schody – na těch jsem si dovolila přejít do chůze. Další pasáž patřila k těm opravdu zážitkovým, protože výhledy na noční Brno opravdu stály za to. Postupně jsme proběhli všechna nádvoří Špilberku, celý ho několikrát oběhli, občerstvili se a parkem se zase vraceli na Husovu. A tady přišly zážitky trochu adrenalinové. Místy byla trasa zcela a úplně potmě, zkuste někdy pustit nohy do seběhu v kopci na cestě z kočičích hlav v plné rychlosti a zavřete na pár desítek metrů oči. Proto obdivuji všechny nevidomé (i jejich traséry) za každý uběhnutý metr. Takto temné byly jen 2-3 krátké úseky, jinak byla celou trasu viditelnost naprosto dostačující.
Poslední pasáž závodu vedla skrz budovy magistrátu a Nové radnice, kolem kostela sv.Michala pěkně do kopečka na Šilingrák, přes další vyhlídkový úsek Denisovými sady, kolem Petrova a stejnou cestou skrz radnici zpátky na Husovu do cíle (10 mílaři si to celé dali ještě jednou, jen bez Červeného kostela). Ani tato druhá část nebyla úplně „zadarmo“. Kočičí hlavy, schody a nemálo zvědavců (škoda, že nemůžu říct fandících) a návštěvníků restauračních zařízení (kdybych jen uměla spočítat, kolikrát jsem slyšela, že „ti předtím běželi rychleji“ a „ty vole další co běží“) mi dali celkem zabrat. Ale to už mě hnala vidina cíle.
Doběhla jsem – v oficiálním čase 50:08 (cíl byl pod hodinu) i se zablokovaným krkem, byla jsem na chvostu výsledkové listiny, ale to není důležité. Důležité bylo, že jsem to zvládla, kromě schodů jsem celou trať běžela a ještě jsem si to užila Noční Brno pohledem „závodícího“ běžce, mraky úžasných fanoušků (těch anonymních i těch známých – díky jim), úžasní bubeníci ženoucí nás celou dobu v rytmu…co dodat?
Za rok zase